Jak říkám: Věřte někomu…!

Ó, vy legendy mámivé! Tisíc a jeden příběh zvaný Margarita

Některé koktejly jsou opředeny četnými mýty a legendami o svém vzniku. Neznám ale žádný druhý, jehož zrod by byl tak účinně zamlžen zaručenými a vzájemně si odporujícími příběhy, jako je proslulá kombinace tequily, Cointreau a limetové šťávy.

Gastronomie - Margarita I.

Pak někomu věřte!

První verzi, jak to bylo, jsem čerpal z interview, které v roce svých pětaosmdesátých narozenin poskytla americkým novinářům Margaret Ashford-Sames. Přiznala se tehdy, že díky dlouhému pobytu ve Francii si oblíbila vynikající likér ochucený kůrou hořkých haitských pomerančů a usmyslila si, že ho využije pro kompozici s dalšími ingrediencemi. Tak se stalo, když Vánoce roku 1948 trávila se svým manželem v mexickém Acapulku. Právě tady představila svým hostům nápoj, který pak nazývali nějaký čas prostě jenom Drink. Vzájemný poměr mexické národní lihoviny, Cointreau a limetové šťávy byl zprvu tak nepovedený, že jeho autorku hodili hosté i s jejím experimentem do bazénu. Víme dokonce, kdo byli ti nevděční výtečníci: Nick Hilton, člen významného hotelnického rodu, herec John Wayne, Joseph Drown, majitel nedalekého Hotelu Bel Air, restauratér Shelton McHenrie, jemuž patřil Tail O´ The Cock v Los Angeles, Lana Turnerová a Fred MacMurray. Sličná rodačka ze San Antonia se však nevzdala a experimentovala tak dlouho, až definitivně stanovila poměr tři díly tequily, dva díly likéru, jeden díl šťávy. A to bylo ono! Totiž podle DrinkBoye… Robert Plotkin, jeden ze zakladatelů Muzea amerického koktejlu v New Orleansu, přísahá, že to byly tři díly tequily a po jednom likéru a šťávy. Přidává i dislokaci vily, v níž se party odehrála, do blízkosti acapulského Flamingo Hotelu. Nu, proč ne, ale podle tvrzení amerických novinářů to nebyla nějaká rekreační mexická ‚dača‘, nýbrž regulérní obydlí Billa Samese, který prodával v Mexiku americké automobily. A Margharet nešlo ani tak o Cointreau, jako o násilné přerušení nudné tradice, podle níž se pila na tehdejších večírcích hlavně Bloody Mary…

Příběh je to pěkný a působí věrohodně. Ale běda!

Další, kdo se hlásí o primát mixování Margarity, je Caliente Racetrack Bar v mexické Tijuaně. Naštěstí není schopen udat pro svoje prohlášení žádný rozumný důvod, takže ho můžeme klidně vyškrtnout. Podle jiného příběhu to byl Danny Negrete, manažer Garci Crespo Hotelu v Pueblu, jenž připravoval drink pro svou přítelkyni, která měla neobvyklou vášeň – pro sůl. Pojmenoval ho samozřejmě po ní.

Stejně postupoval i Danny Herrera (ale ouha, podle DrinkBoye bylo jeho křestní jméno Carlos!). Jistá showgirl Marjorie Kingová nesnášela žádný jiný alkohol kromě tequily (pozoruhodně jednoznačná orientace, ale proč ne?). Když v roce 1938 zavítala na nějaký čas do Rancho Del Gloria Baru v Rosarita Beach, mixoval pro ni Danny tequilu, triple sec a citronovou (!) šťávu přímo ve sklenici s drceným ledem. Jméno bylo nasnadě. Danny pouze přeložil jméno Marjorie do angličtiny…

Gastronomie - Margarita

Další story se údajně přihodila 4. července 1942 (tomu tedy říkám přesnost!) barmanovi Francisco Moralesovi, přezdívanému Pancho. Do jeho Tommy´s Place v mexickém Juarezu vstoupila jakási lady a požádala o koktejl Magnolia. Pancho tvrdí, že tušil, že to je s Cointreau, ale na další ingredience si ne a ne vzpomenout. Tak to zkusil s tequilou a limetou a připravil si i pádnou odpověď na případné námitky: „Takhle mícháme Magnolii tady!“ Stačilo už jen drink pojmenovat. Vsadil na jinou květinu, jejíž jméno se ostatně dávno vyskytovalo jako označení skupiny míšených nápojů – The Daisy. Sedmikráska. Jak byste to přeložili do španělštiny?

Abychom s tím trochu pohnuli, už jen stručně. Někdy ve čtyřicátých letech minulého století prý připravil tento drink pro Ritu Hayworthovou slavný španělský barman Enrique Bastante Gutierez. Původní křesní jméno slavné herečky bylo Margarita… V témže roce jako Margharet Asford-Samesová se přidal i barman Santos Cruz v texaském Galvestonu. Nu a v roce 1950 se měl údajně odehrát poslední významný příspěvek k dějinám tohoto koktejlu. Obchodní zástupce tequily José Cuervo tehdy zjistil, že prodej jeho produktu v Tail O´ The Cock Restaurantu v Beverly Hills neuvěřitelně stoupá. Rozhodl se zjistit, čím je to způsobeno, a objevil kolébku koktejlu, který připravoval barman, z něhož se vyklubal – podle Iana Wisniewského – přítel již zmíněného Dannyho Herrery… Ian možná přehlédl, že to nebyl ani tak barman, jako majitel podniku, který přece patřil do kroužku přátel Margharet Asford-Samesové.

Jak říkám: Pak někomu věřte! A to s Margaritou ještě nejsme hotovi.

Jistá nedorozumění provázejí nejen historii, ale i způsob přípravy a servisu jednoho z nejobjednávanějších koktejlů současnosti. Už jenom sklenička! Původně se Drink podával v šampaňské misce. (O Vánocích 1949 ostatně dostala Margharet od svého manžela sadu šesti sklenek, na níž bylo vyryto Margarita, a od té doby měl konečně koktejl jméno. Možná.) Z misky se vyvinula coupette, sklenka s hlubším kalíškem. S příchodem Frozen Margaritas vyvinuli skláři speciální sklenku, jejíž kalíšek končí prohlubeninou; díky ní je ledová tříšť stabilní a neopouští nedovoleně sklenici ani při energičtějších pohybech rukou. Nu – a my klasičtí barmani používáme jednoduše koktajlku.

Zbývá pojednat strukturu soli. Ashord-Samesová doporučovala slanou krustu z jemné soli tenkou jako sevřené rty rozladěné manželky a varovala před přesolením. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že barmani newyorského Player´s Clubu – a ti vědí, co je dobře – se nechali slyšet, že krusta na Margaritu musí být zásadně z hrubé soli!

 

 

Autor: Martin Kostlán



Související články

Tequila v spoločnosti

Tequila jako jedinečný prožitek

Margarita



Zpět