Whisky, to je moje gusto

Pokud bychom měli hledat nějaký nápoj, který kinematografii provází už od jejich prvních nesmělých krůčků, byla by to určitě whisky. A zejména ta skotská, i když v pozdějších letech došlo i na bourbon.

Gastronomie - Whisky..

Gastronomie - SkotUž v éře němého filmu popíjeli tuto lihovinu – hlavně na dodání si odvahy – mnozí neohrožení hrdinové, ale holdovali jí i komici. Milovníci stříbrného plátna si určitě vybaví slavnou scénu, jak Stan Laurel a Oliver Hardy ochutnávají stále dokola „železitou“ vodu, ze které se ovšem vyklube pašovaná prohibiční whisky, jež oba hrdiny, kteří si přijeli utužit zdraví, pořádně zřídí.

 Pravá „whisková expanze“ ovšem začala v době, kdy se v Hollywoodu začaly hromadně točit westerny. Asi neexistuje žádný, kde by nebyl alespoň jeden záběr na desperáty, jak do sebe v typicky divokých krčmách nevalné pověsti obracejí jednu sklenku za druhou – až do příchodu hlavního hrdiny, který si sice zavdá také, ale jen střídmě, aby měl pevnou mušku a mohl přítomné zlosyny vyřídit „štěkáním svého koltu“. V nesmrtelném filmu „V pravé poledne“ si Gary Cooper, shánějící v hostinci lidi na pomoc proti banditům, kteří ho přišli zabít, také dá jen malého panáka a další pití hrdě odmítne.

U nás navždy proslavila whisky komediální parodie na Divoký západ Limonádový Joe. Nejen proto, že pouhý jediný její doušek dokázal vždy spolehlivě to, co se zlotřilým banditům se zbraněmi nepovedlo – zneškodnit hlavního hrdinu, zapřisáhlého abstinenta – ale i kvůli mnoha rčením, která se jí týkala a která u nás už dávno zlidověla. Za všechny můžeme zmínit slogan, co pronesl Horác (alias Hogo Fogo): „Alkohol, podávaný v malých dávkách, neškodí v jakémkoli množství.“ A nedá se zapomenout ani písnička „Whisky, to je moje gusto“ se scénou, při níž lehké děvy tančí na stolech kankán, aby se pak vrhly do náruče alkoholem rozjařených mužů.

I když westerny postupem času ztrácely diváky a už se jich tolik netočilo, neznamenalo to ani zdaleka konec whisky ve filmu. Naopak, do módy se dostaly (leckdy ponuré) detektivní příběhy ze staré dobré Anglie, kde whisky jistojistě nemohla chybět. Holdoval jí v Baker Street nejslavnější kriminalista všech dob (a nikdy jinak) Sherlock Holmes, který právě se sklenkou zlatavé tekutiny v ruce a nezbytnou dýmkou v ústech vyřešil ze svého pohodlného křesla i ty nejzapeklitější případy. Jen v málokterém filmu z tohoto romanticko-historického prostředí nenajdeme typickou sekvenci, kdy sluha přináší jeho lordstvu, sedícímu v houpacím křesle u krbu, karafu s nezbytnou dávkou tohoto královského nápoje.

Prohibice v Americe ve dvacátých a třicátých letech, která ochromila výrobu tamních palíren, se odrazila nejen ve zvýšeném zájmu o skotskou whisky, jež všemi možnými nelegálními způsoby proudila do země, ale dala i vzniknout novému žánru – gangsterkám. Přestřelky mafiánů v barech, změněných kvůli utajení příhodně v pohřební ústavy, při nichž drahocenná tekutina tekla po výčepním pultě i po zemi, či policisté nemilosrdně rozbíjející pašované láhve v zadržených náklaďácích, ovšem neměli na publikum ten pravý efekt: mnozí po zhlédnutí filmu zabrousili na panáka do nejbližšího podniku – většina těchto snímků byla totiž natočena až po skončení prohibice.

Amerika čtyřicátých let je ve filmu prezentována i adaptacemi autorů „drsné školy“, zejména Raymonda Chandlera, duchovního otce smolařského detektiva jménem Phill Marlowe. Scény, jak sám sedí v ošuntělé kanceláři a při čekání na dalšího problémového klienta si hojně přihýbá whisky – leckdy přímo z lahve –, jsou nezapomenutelné. Režisér Václav Marhoul ve své divácky úspěšné parodii Mazaný Filip sice nechal hlavního hrdinu konzumovat irskou značku, ale to byla jen úlitba sponzorům, jinak není známo, že by ji kdy „Phill pil“.

Další známé „soukromé očko“, Sam Spade ve filmu Maltézský sokol podle románu Dashiella Hametta, je sice už poněkud civilizovanější a nalévá si ji do skleničky, ale ani on bez ní nedá ani ránu. Tu naopak vždy, stejně jako výše zmíněný kolega, schytá v případě, že zajde na panáka do baru. Nečeká ho tam nikdy nic dobrého a hlava pak nebolí z alkoholu, ale proto, že přes ni dostal.

V roce 1962 měl premiéru britský snímek Dr. No, kde hlavní roli hraje agent 007 Bond, James Bond. Přestože si za svůj oblíbený nápoj vybral (ale až později) koktejl vodkatini – jeho požadavek „protřepat, nemíchat“ je už legendární a zná ho každý barman – ani on se rozhodně whisky nezříká, dává si ji téměř v každém příběhu, kde vystupuje jako svůdce žen, neohrožený bojovník proti zločinu či přímo zachránce lidstva.

Asi největší filmový pomník postavil whisky – i když tedy šlo o tu americkou – Clint Eastwood ve filmu, který bývá označován za nejlepší western všech dob. „Unforgiven“ („Nesmiřitelní“), které Eastwood natočil a režíroval v roce 1992, jsou jakýmsi protipólem Limonádového Joea, ačkoli hlavní hrdina rovněž abstinuje. A to v podstatě až do závěrečné scény, kdy ve snímku překypujícím lidskou nespravedlností a marností uslyší užaslý divák v temném kině tupý náraz prázdné láhve na vlhkou zem a ze tmy se na koni vynoří pistolník – abstinent, jemuž whisky pomůže překonat ostych ze zabíjení a konečně mu dovolí nastolit spravedlnost.

V českých filmech se whisky objevovala za první republiky, kdy ovšem měla konkurenci v koňaku, ten spíš si dávali uhlazení elegáni, jaké hrál například Oldřich Nový. V období socialismu se k nám „imperialistické lihoviny“ téměř nedovážely a ve filmu už neměly vůbec šanci. Čestnou výjimkou bylo pár komedií, například Fantom Morrisvillu z prostředí starého anglického hradu či Uspořená libra, kde Jan Werich s Jiřím Sovákem hráli párek notorických opilců toužících dát si štamprli tak přesvědčivě, že nikdo neuvěřil tomu, že při těch scénách byli úplně střízliví.

 

 

 

 

Autor: Jan Janula



Související články

Rašelina

Whisky: Próza výroby a poezie rozdílů

Whisk(e)y teče proudem

Whisky napříč kontinenty

Tajemný proces zrání



Zpět