Z poznámek GURUmeta cestovatele

Jsou lidé, kteří zasvětili život Pánu, lidé, jež obětovali vše rodině či beznadějně propadli práci. Tyto šlechetné cíle si zaslouží obdiv. Ale kdyby nebylo alkoholu a z něj chytře namíchaných drinků, s nimiž „pokrevně“ spojilo osud mnoho jiných lidí, ztratili bychom to, co lze nešikovně popsat jako bezstarostnou radost. Jejím nejvyšším stupněm je dosažení alkoholové nirvány

Gastronomie - Svět

 

 

 

 

Podobně jako při meditaci na ní musíte doma i při cestách do ciziny dlouhodobě pracovat, než jednoho kocovinového rána přijdete na to, že to vlastně žádná práce není. Od toho dne se můžete nazývat guru.

 

PORTORIKO

Gastronomie - PortorikoKdyby se tam narodil spisovatel Karel Čapek, nenazval by své utopistické drama R.U.R, ale R.U.M. Nejmenší ostrov souostroví Velké Antily je totiž největším producentem třtinového destilátu na světě! Dokazuje to částka získaná jeho prodejem blížící se 350 milionům dolarů ročně, které tečou do tamní ekonomiky jako do věčně žíznivého hrdla…

A přesto jsou portorické rumy v Čechách, s výjimkou Bacardi, téměř neznámé. Proč? Má to dva důvody. Prvním je, že 83 % produkce končí v USA, kde se prodává pod jmény Don Q, Ron Bocoy, Granados, Ronrico, Castillo, Palo Viejo, Ron Llave či Captain Morgan Spiced. Druhým důvodem je skutečnost, že ze čtyř milionů návštěvníků, kteří do „Bohatého Přístavu“ čili „Puerto Rica“ ročně zavítají, bývá našinců maximálně několik desítek.

Většina z nich se podívá jen do alkoholového disneylandu v Cataňu, jenž má ve znaku netopýra. Tamní šestiposchoďové palírně Bacardi z roku 1958 se přezdívá „katedrála rumu“ i proto, že chrlí nekřesťanských 380 000 litrů denně! Vstup do komplexu je zdarma, stejně jako prvních pár kelímků destilátu filtrovaného přes dřevěné uhlí z dvaatřiceti druhů dřeva. A zatímco rozjuchané turisty odváží vláček do nedalekého muzea, kde je čeká hodinová „nalejvárna“ o historii firmy, místňáci se nenápadně vypaří. V blízkém přístavu si radši dají kvalitnějšího panáka z lahve s nápisem Don Q, z níž se potměšile usmívá tvář Dona Quichota.

 

KEŇA

Gastronomie - KeňaAlkoholické safari je asi to poslední, co by měl turista v této zemi s nádhernou přírodou a divokými zvířaty hledat. Ale to neznamená, že by tam nemohl prožít tekutě zvířecí okamžiky, o kterých bude vyprávět ještě v domově důchodců. Tedy pokud přežije… Příkladem budiž večerní popíjení s divokými Masaji, kteří ceremoniálně sají krev přímo z tepen vyhublých krav, které přes den hlídají. Ještě silnější zážitek je však spojený se slovíčkem chang’aa – slangově jen kumi kumi.

Tohle „pombe“ – jak se mezi místními pijci označuje jakýkoli druh alkoholu – často pálí chudé vdovy, které k tomu byly přinuceny násilím kriminálními gangy. Základem nápoje je buď kukuřice, anebo květy vysoké trávy sorghum. Znalci „čangu“ kvůli etanolu, který je do něj přimícháván, aby měl fest říz, přezdívají jasně a výstižně: „Zab mě rychle!“ Sklenka neviditelně naředěná kyselinou z autobaterie či leteckým benzinem stojí od deseti do dvaceti keňských šilinků, tedy asi čtyři koruny české, a po ní přichází poslední šance přepočítat si zbylé peníze, než člověk oslepne. V tomto alkoholu, jinak silném jen pouhých 36 % (což odpovídá třeba běžné whisky), se totiž na sebe váží nejrůznější toxické prvky – například molekuly olova, mědi, kobaltu či DDT, které pak absorbuje tělo konzumenta. A takové otravy velmi často končí smrtí.

 

MOLDÁVIE

Gastronomie - MoldávieŽe nejvíc panáků vypijí Rusové? Omyl! Ve skutečnosti drží rekord v pití stakanů na ex tato bývalá sovětská republika. Je to překvapivé, neboť Moldávii si většina znalců tekutých pokladů vybaví spíš jako producenta vína. Žádná oslava se neobejde bez místní verze koňaku čili brandy z likérky Kvint v Tiraspoli, což připouštějí i na webu welcome-moldova.com. Tam lamentují i nad problémy země, ke kterým patří 300 000 regulérních alkoholiků a 7 800 lidí usmrcených za posledních deset let při nehodách způsobených opilými řidiči. Ostatně slogan „pijte s rozvahou“ nebyl do moldavštiny nikdy přeložen…

Nic z toho se vás nemusí dotýkat, když si otevřete v pohodlí domova lahvinku tamního bílého vína, tedy „vin alb“, kterému se báječně daří například v oblasti Gagauz. Na vinětách hledejte názvy Cricova, Ialoveni, Cojusna a Straseni, a pokud tam bude napsáno „spumos“, těšte se na perlivý zážitek. Místní tradicí je kategorizovat vína spíš podle obsahu cukru, než podle typu hrozna. Moldavci mají slabost pro dezertní slaďáky, které si ředí minerálkou. A když je bolí v krku, dají si doušek švestkové pálenky zvané „tuica“, případně „horinca“ (v Maramuši) nebo „jinars“ (v oblasti Cluj-Napoca). Jen v severní Moldávii jí říkají prostě „samohonka“, což je výraz, který jste už určitě někdy měli (v suché i mokré podobě) na jazyku.

 

ÍRÁN

Gastronomie - ÍránUž jste někdy strávili noc na záchytce kvůli přílišnému ochutnávání tekutin s obsahem alkoholu větším než nula? Poděkujte štěstěně, případně Alláhovi, že nežijete v Íránu. Cesta do této země by pro vás měla být vnitřně očišťující kůrou, a to doslova a do písmene. „Chlast“ tam byl zakázán všem, včetně zástupců křesťanské menšiny, už během islámské revoluce v roce 1979. Tehdy také dav poslušně a uvědoměle vytrhal a pak zapálil všechny keře z původních vinic.

Pokud vás někdo přistihne, jak porušujete islámskou prohibici, dostanete 80 ran holí. Stane-li se tak podruhé, čeká vás dalších 80 ran. Třikrát má víc než symbolický význam, znamená veřejnou popravu. V Saudské Arábii, Kuvajtu, Súdánu, Libyi a Ománu to naštěstí tak vážně neberou.

I tam je alkohol tabu v jakékoli podobě, ale v hotelech pro cizince byste bary našli. Za doušek spolknutý na pokoji v ústraní si však pořádně připlatíte! Stejně jako za takzvané islámské pivo „ma'-oš-ša-ir“, navíc deklarující 0,0 % alkoholu. Takové zrzavé vody s umělou pěnou lze najít v obchodech několik druhů, ale chmelově hořce chutná jen Baltika – made in Russia. To nejprodávanější Delster má řadu ovocných příchutí a na pivo si už ani nehraje. Zůstaňte raději u nejrozšířenějšího černého čaje.

 

ALBÁNIE

Gastronomie - AlbánieV zemi, kde se ani geniální matematik nedokáže dopočítat betonových bunkrů postavených během éry diktátora Envera Hodži, natož pak mercedesů typu „W124 – tlusťoch“, je také více než 70 % obyvatelstva muslimského vyznání. Na jejich přístupu k alkoholu to však zanechalo překvapivě malou stopu. Každá příležitost je dobrá k doušku rakije a veselému zvolání: „Guzuár!“ – Na zdraví!

Pálenka rakije by sice měla pocházet z hrozna, ale v zemi orlů se vyrábí ze všeho, co lze zkvasit. A také se se vším pije. Hodí se k ovoci, sýru, sladkému fíkovému zákusku i k tradičnímu marinovanému ovčímu mozku. A když Albánci rakiji nelijí do sebe, lijí ji na sebe jako medicínu na každičkou nemoc a úraz.

Podobně zázračné je i tiranské brandy, které má dodnes na etiketě hrdý nápis „konjak“ a nese jméno národního hrdiny Skanderberka. Tato světle hnědá „živá voda“ získává sílu v dubových barelech, kde zraje 3, 5, 6 či dokonce 13 roků a dnes ji můžete koupit opětovně i u nás. Lahvinka je doslova za hubičku a jedná se o originál, nikoliv o levnější a chuťově nepříliš povedenou napodobeninu z přístavního města Drače.

Ale pouze v Albánii, která má téměř 80 % hornatého povrchu, platí, že ve výškách okolo 1 000 metrů nad mořem vyžunknete sedmičku „koňaku“ a pět piv a druhý den po pouhých dvou hodinách spánku nebudete sice nejčerstvější, ale klidně vyšlapete na vrchol některé okolní hory.

(Autor tohoto článku momentálně žádá v Bruselu o finanční grant, aby zjistil přesnou příčinu této záhady.)

 

 

 

Autor: Petr Tůma



Zpět