Irsko – už teď tam máte spoustu přátel

Když se editoři prestižního týdeníku The Economist ptali, ve které zemi světa se bude v roce 2005 žít nejlíp, nakonec to vyhrála travnatá, ale kamenitá výspa západní Evropy, Irská republika. Smaragdový ostrov bez problémů předčil norské království i rentiérské Švýcarsko a hluboko za sebou nechal třeba i Spojené státy, kam miliony Irů po staletí utíkaly před domácí bídou.

Spolupracovníci britského časopisu v 21. věku nicméně nesledovali pouze tradiční ekonomické ukazatele jako příjmy obyvatel nebo HDP. Porovnávala se úroveň společenského života i dostupnost zdravotní péče, zohledňovaly se podnební podmínky a politická stabilita jednotlivých států. „Ke konečné volbě nás přimělo unikátní spojení rostoucí ekonomiky s tradičními životními hodnotami,“ vysvětloval svůj závěr tým odborníků. A málokterý irský vlastenec by s nimi nesouhlasil. Ještě než si kvůli těm tradičním životním hodnotám začnete balit kufry a shánět se po levné letence do Dublinu, můžeme si tuhle údajně zaslíbenou zem prolétnout z perspektivy svého domovského a dobře vybaveného baru.

 

Gastronomie - Irsko

 

Nemůžeme nezačít irskou whiskou, ačkoli je jí věnován celý další článek. Říká si ‚whiskey‘, a také Irové ze severu ostrova, kteří administrativně patří Spojenému království, jsou na její hláskování hákliví. Slovíčkaření, slovní humor a verbální žonglérství jsou u nich prostě doma. Koneckonců z téhle kultury pocházejí takoví mistři vtipu jako Oscar Wilde, G. B. Shaw, James Joyce, Samuel Beckett, Flann O´Brien nebo Jonathan Swift. Básnění má ‚země harfy‘ jaksi v krvi, o zpívání a tanci ani nemluvě.

Kamennými zídkami a ovcemi poseté pastviny na obou stranách udržované silnice působí jistě exoticky (řídíme vlevo, jako v Británii), ale zaručeně u křižovatek narazíte na ukazatele, které znějí povědomě. Ano, je to jako ve whiskovém ráji.

Tolik a tolik kilometrů nám v hrabství Offaly ještě zbývá k hledané osadě Tullamore, kde je k mání místní rosa Tullamore Dew po celý den (oficiálně většina místních barů přijímá poslední objednávky ve 23:30). Do Coleraine nebo Bushmills je to sice mnohem dál, ale kdo pátrá po kilbeggance, najde si na mapě obec Kilbeggan. Pokud s přáteli hovíte exkurzím, většina místních palíren se za nějaké to vstupné (Irové od roku 2002 platí eurem) ráda svými produkty a technologií na místě pochlubí.

 

Gastronomie - Irsko

 

Možná se vám kromě ochutnávky poštěstí v přilehlé hospůdce narazit na místního seanchaie – tedy autentického lidového vypravěče.

„Joe, řekni nějakou historku,“ ponoukali třeba hosté jeden takový přemítající exemplář v dublinské hospodě „U Grogana“.

„Ne, vždyť víte, že už nic nevyprávím.“

„No tak Joe, přece se nenecháš přemlouvat.“

„Nic neřeknu.“

„Joe, tak neblbni.“

„Já už, sakra, žádný historky nevyprávím.

A hned vám taky řeknu proč!“

Načež následoval rafinovaně vypointovaný příběh, při kterém místnímu baviči okolní stoly doslova visely na rtech.

 

Gastronomie - Irsko

 

Ale když mluvíme o těch cedulích na křižovatkách, všimněte si, že i názvy ulic tu bývají dvojjazyčné. Každý anglický nápis totiž provázejí i kurzívované shluky hlásek, kterým lingvisté říkají gaelština. Těžko byste se tímhle keltským jazykem domluvili, ale stejný problém má i drtivá většina z necelých čtyř milionů domácích.

Na západním pobřeží sice existují gaelsky mluvící oblasti, tzv. gaeltachty (pozoruhodně se kryjí s územím, které se v 17. století pro velkou bahnitost a skalnatost vojáci anglického generála Olivera Cromwella ani neobtěžovali dobývat), ale z 90 tisíc místních Irů si jich „Tuigim Gaeilge shimpli“ („Mluvím trochu galsky“) tady říká už méně než polovina. Na vymírání původního keltského jazyka i domácích hrdinů mívali domácí literární šprýmaři různá samožerská přirovnání. Podle Joyce je Irsko svině, požírající vlastní selata, další modernista a génius zábavy Flann O´Brien hovoří o kocourovi, který pojídá nebohé Iry u pobřeží západoirského Donegalu a ne náhodou je jeho silueta totožná s obrysem ostrova. Od 90. let minulého století se však namísto prasat a kocoura pro přezdívku Irska uchytil „keltský tygr“.

Tahle nová šelma se vyhřívá na hvězdách Evropské unie od roku 1973 a Irům moc a moc prospívá. Unie dokonce uvažuje o tom, že její vymírající gaelštinu uzná za svůj pracovní jazyk. Keltský tygr proslul jednak vytvořením daňového prostředí, které přilákalo zahraniční firmy, a jednak neuvěřitelnou schopností využít pro své regiony fondy Evropské unie. Pomalu každý plůtek i pumpa v Irsku pyšně hlásají, že vznikly nebo byly opraveny za peníze Bruselu. Tolik k těm milníkům, nejen u silnic.

Až si objednáte druhou sklenku svojí oblíbené whiskey, určitě si všimnete, že má v regále o patro výš nějaké starší příbuzné. Bushmillský dvanáctiletý dorostenec je na jazyku podobně vzácný jako stejně zralý Jameson. Pro všechny ale platí stejné sklenky. Přestože ekonomický boom umožnil těm šťastnějším a možná pracovitějším Irům zbohatnout, na společenskou hierarchii tenhle národ nijak zvlášť netrpí. O rovnosti zpívá i jejich militantní hymna, ve které Irsko „nestrpí tyrany ni otroky“ a podobně oslovuje voliče většina irských parlamentních politiků od Sinn Feínn přes Fine Gael po Progresivní demokraty.

 

Gastronomie - Irsko

Místní obyvatelé jsou kverulanti, ale vzhledem k pospolitosti a přátelské vstřícnosti čtyřmilionového národa je dokázáno, že když se sejdou dva Irové u stolu, do několika minut zjistí, že mají přinejmenším jednoho společného známého, ať už pocházejí z Galway nebo Corku. A to už je důvod k napití. Mimochodem i tady je slušností každou rundu otočit, a proto prý je také nehorázný nesmysl, aby si dva Irové zašli na jeden drink.

Říká se, že každý stereotyp trochu kulhá, ale snad právě proto bývají všeobecně uznávaná klišé také pravdivá. Stereotyp o irské pohostinnosti a vstřícnosti si každopádně až na několik výjimek – týkajících se historicky hlavně Angličanů – i k večeru vykračuje zpříma.

Irové mají neobyčejně silné sociální cítění, vysvětlované katolickou tradicí (92 % obyvatel se hlásí ke katolické církvi, ve které ‚bližní‘ – ‚neighbour‘ – není jen abstraktní, v Písmu zmiňovaná postava, ale konkrétní soused od vedle). V přepočtu na hlavu dávají Irové na charitu nejvyšší částky dodnes a postupem času se u katolického národa změnilo jen to, že rozvody, homosexualita a antikoncepce už nejsou považovány za zločin. Za potraty se ale podobně jako v Polsku vyjíždí do zahraničí.

Chodí ale v Irsku víc lidí do kostela nebo do pubu?

Hádat můžete dvakrát. ‚Irish pub‘ je vývozním McDonaldem keltské kultury a tento fenomén už poznala i většina českých měst. Nejlíp se mu přesto daří doma.

Kromě whiskey do své od loňska nezakouřené náruče pub láká i na další triumf irského nápojového dvojboje. Samozřejmě, že na Guinness. Ne každý černému stoutu podlehne napoprvé a při jeho českých cenách a výtečné domácí konkurenci je to spíše nápoj příležitostný až sváteční. Irsko v něm ale téměř plave.

I kdybyste nakonec do téhle často deštivé země jeli jenom na výlet, nesmíte se černé pintě se smetanovou kšiltovkou vyhnout. A když už budete v Dublinu, musíte si pár hodin vyšetřit na návštěvnické centrum pivovaru ‚Guinness Storehouse‘. V roce 2000 tu otevřeli interaktivní sedmipatrové muzeum budoucnosti, které pevným stiskem svírá třicetimetrovou pintu. Procházíte v ní pod vodopádem původních ingrediencí, skrz obří varné kádě, sledujete a nasloucháte dějinám nejdůvtipnějších guinnessovských reklam. Když pak pomocí eskalátorů a výtahů zdoláte okraj mamutí sklenice, ocitnete se v proskleném baru s přitažlivým názvem Gravity. Máte z něj panoramatický výhled po celém hlavním městě – gaelsky Bailé Átha Cliathu.

Jeden zasloužený stout jde na účet podniku, ale nejste tu pouze hosté a konzumenti: Kdo chce, může se s instruktory za pultem věnovat ‚umění guinnessovského čepu‘. Nejen že si pak s vlastní licencí výčepního Guinnessu ‚černé zlato‘ sami natočíte, hubičkou pípy si do krémové čepice ještě vykličkujete irský čtyřlístek.

Většina cestovatelů doporučuje jezdit do Irska hlavně od července do října, ale už teď tam máte spoustu přátel.

 

 

 

Autor: Jan Čáp



Zpět