Když čaj, tak v pytlíku

Čaj v pytlíku je záležitost mnohem starší, než se většina lidí domnívá. První patenty se objevily již v roce 1903. Komerčně úspěšný byl především jistý Thomas Sullivan, který po celém světě posílal čaj v pytlíku jako vzorky. Zákazník si sice tehdy měl čaj ze sáčku vysypat, ale lenoši jej začali připravovat rovnou tak, jak byl, tedy v pytlíku

Gastronomie - Když čaj, tak v pytlíku

A potom už to šlo svižně – tepelné „zalepení“ sáčku pochází z dvacátých let, kdy se celý nápad chytil i obchodně. Dnes nejobvyklejší čtvercový tvar se zrodil roku 1944. Dlouhá léta se na sáček používá speciální papírová směs dřevěných a zeleninových vláken. Ve své podstatě se jedná o stejný papír, jaký tvoří populární filtry na kávu.

Zpočátku zajímavý nápad se ale postupem času změnil na něco značně odporného. První začali nespokojeně reptat lidé, kteří přípravu čaje považují za rituál a pro něž je dobrý čaj nápojem od boha. Vadilo jim, že se do čajových sáčků povětšinou dával čaj podřadné kvality, v některých případech téměř čajový prach, takže jste mohli mít pocit, že pijete výluh toho, co výrobce smetl z podlahy. Podobné směsky pochopitelně rychleji uvolňují tanin, což má za následek drsnější chuť čaje.

To se relativně rychle změnilo ve chvíli, kdy si výrobci čaje uvědomili, že zapomínají na značnou část trhu – na zákazníky, kteří si na čaji chtějí opravdu pochutnat, a přitom jim vyhovuje pohodlná, rychlá a čistá příprava nápoje. A tak se postupně začaly v sáčcích objevovat i ty nejdražší čaje a, což je ještě důležitější, ve formě kvalitních lístků z první sklizně.

 

Gastronomie - Když čaj, tak v pytlíku

 

Vynořily se ale i další stížnosti. Jelikož se vlákna pro výrobu čajových sáčků musí vybělit chlórem, začínaly se v posledních letech ozývat hlasy, že se chemikálie mohou dostat až do čaje. Totéž platí i o termoplastických látkách používaných k tepelnému uzavření sáčku nebo o kovové sponce, kterou bývá k čajovému sáčku přichycena šňůrka.

Ve snaze eliminovat použití těchto látek se začalo experimentovat s tvarem sáčku – Irové si oblíbili sáčky kulaté, zbytek světa se přiklonil spíše k trojúhelníkovému tvaru. Prázdné sáčky pak tento problém řeší úplně, navíc nabízejí pohodlí přípravy čaje za pomoci sáčku kombinované s použitím vlastních lístkových čajů, takže přesně víte, co pijete.

Pod tlakem mlsounů a zelených se začaly objevovat i jiné materiály. Častým krokem je použití hedvábí, čímž se čajový sáček vrací o sto let zpátky – první čajové sáčky totiž byly z ručně sešitého hedvábí. Následoval mušelín, ale ten se velké popularity nedočkal. Kupodivu první s nápadem opustit papír přišli Japonci. Firma Ito En, která má dodnes velký obchod na Madison Avenue, začala prodávat nylonové síťky s čajem. Stály tehdy závratný dolar, ale lidé se jen hrnuli.

V současné době se největší popularitě těší tzv. pyramida – trojúhelníkový sáček, který může být třeba ze speciálního nylonu. Ještě dál jdou sáčky ze směsi hedvábí a obilného škrobu, navíc ručně šité nebělenou bavlnou. Někteří výrobci hlásají, že jejich čajové sáčky jsou plně přírodní a také biologicky rozložitelné, což popravdě řečeno o těch starých, vyrobených ze směsi rostlinných vláken, platilo také. Ty nejlepší sáčky se dnes buď zašívají ručně, nebo se nezalepují vůbec, delší chlopeň prostě drží čajové lístky uvnitř. To ostatně není nic nového a výrobci prázdných sáčků už na podobný princip přišli dávno.

 

Gastronomie - Když čaj, tak v pytlíku

 

Péče o čaj a hlavně o sáčky se vyplácí. Spotřeba čaje ve Spojených státech vzrostla za posledních deset let čtyřnásobně a společnostem, jež nabízejí čaj, sáčky i plechovky na úrovni boutique (jen namátkou vzpomeňme třeba Mighty Leaf, Harney, Ronnefeld, Adagio, Revolution nebo Hightland Tea Company), sympaticky cinká v kasičkách. A nejsou to jen malé gurmánské firmy, nového trendu se chytl i čajový gigant Lipton, který nejdříve začal do sáčků dávat solidní čaj a záhy trumfoval s nylonovými sáčky ve tvaru pyramidy, stejně tak ani známý Pickwick pochopitelně nemohl zůstat pozadu.

Některé firmy dohnaly fenomén čajových sáčků až na hranici dokonalosti, někam tam, kde se objevuje posedlost. Vedle chuťových buněk svých zákazníků se snaží uspokojit i jejich estetické cítění. Společnost Tea Forte si ráda nechá říkat Lamborghini čajových sáčků. Pokud jste ochotni zaplatit nejméně jeden a půl dolaru za sáček, získáte vysokou, štíhlou a především ručně utkanou hedvábnou pyramidu. Postavíte ji do šálku, přelijete horkou vodou – a horkem se zvedne držáček ve tvaru lístku, za který potom pyramidu vyndáte.

Nápaditý design zákazníky očividně láká, prodej se již v prvním roce existence ztrojnásobil. Není divu, že firma začala celý systém používat k ochucování téměř čehokoliv, velký úspěch sklízí řada pro přípravu ice tea stejně jako kolekce infuzí pro koktejly. Postup je jednoduchý – barman vloží pyramidu s čajem přímo do sklenice, zalije ji alkoholem, přidá led a ostatní ingredience, ozdobí a servíruje. Laik žasne, odborník se diví a barman vypadá jako kouzelník.

I přes tyto nejnovější trendy zůstává remcání nespokojenců, kteří poukazují na to, že mizí ty nejjemnější nuance přípravy čaje, jako jsou třeba přesné rozdíly v teplotě či délce louhování podle toho, jestli připravujeme čaj černý, zelený nebo tradiční čínský oolong. I na tyto zákazníky ale někteří výrobci myslí. Například francouzská firma Le Palais des Thes se vrátila k mušelínovým sáčkům, které jsou individuálně balené ve speciální fólii, na níž je vytištěna doporučená teplota a doba louhování. Teď už snad budou spokojeni opravdu všichni.

 

 

 

Autor: Václav Větvička 



Související články

Čaj: rosa z nebes

Čajové koktejly

Čajovník a sklizeň



Zpět